Mikulov

Město s necelými osmi tisící obyvateli je přímo přeplněno pamětihodnostmi a pozoruhodnostmi. V roce 1982 bylo mikulovské historické jádro vyhlášeno Městskou památkovou rezervací a s celkem 112 památkovými objekty.
Město se rozrostlo kolem hradu z 12. století, který byl důležitý nejen tím, že chránil Moravskou zemskou hranici, ale také obchodní cestu z Brna do Vídně. Původně přemyslovský královský hrad byl od roku 1229 do roku 1560 v držení Lichtenštejnů, následně do roku 1575 patřil uherskému válečníku Ladislavu Kereczenymu z Kanyaföldu od roku 1575 až do roku 1945 patřil Ditrichštejnům. To, že bylo sídlo v držení dvou knížecích evropských rodin se podepsalo jednak na úpravě a honosnosti sídla samotného, ale také také na ekonomickém postavení města, respektive jeho měšťanů. Snad pozice a význam města způsobila že vedení radnice bylo tolerantní k náboženským menšinám i v době tvrdé rekatolizace. Tak se mohlo stát že se v Mikulově mohli usadit Habánové (Novokřtěnci) a Židé. Po prvních zde zůstaly památky v podobě habánské keramiky, po druhých velmi významný židovský hřbitov (nejstarší čitelný náhrobek pochází z 1605) .
Město má hned 3 dominanty. Tou nejvíce patrnou je Zámek, Svatý kopeček a Kozí hrádek.

Zámek

Mikulovský hrad patřil ve své době k nejrozsáhlejším pevnostním stavbám u nás. Z té doby je zachována válcová věž s břitem a hradní palác.Pevnostní charakter zvýraznila přestavba v 1. polovině 16. století, kdy byly vybudovány 4 mohutné půlkruhové bastiony v nárožích hradu.
Přestavba do podoby renezančního vladařského sídla počala po požáru v roce 1561. Ditrichštejnové v přestavbě pokračují a František z Ditrichštejna dává v předbělohorské době (1611-1618) zámku pozdně renezanční podobu. Bouřlivá doba a v ní se přestavba ze které pochází Sál předků protáhla až do roku 1633.
Přestavba do pozdně barokní podoby - tedy té jako známe dnes, pochází z let po požáru v roce 1719. Byla provedena dle návrhu vídeňského architekta K. A. Oedtla.
Zatím poslední tragedie z dlouhé řady požárů a válečných škod se datuje ke dni 22.4.1945, kdy němečtí vojáci odpálili nálože umístěné v zámku, aby zamaskovali zde shromážděnou "válečnou kořist". Obnova zámku probíhala na přelomu 50. a 60. let 20. století.

Svatý kopeček

Vznik poutního místa se datuje do doby pobělohorské kdy dal kardinál Dietrichstein na vrchu nazývaném Tanzberg postavit kapli sv. Šebestiána. Ke kapli později přibyla zvonice a několik kapliček se zbožnými výjevy roztroušených po okolí. Kaple vyhořela v roce 1663 a kníže Ferdinanda z Ditrichštejna zde nechal postavit kostel, který byl vysvěcen v roce 1679. Půdorys kostela je ve tvaru řeckého kříže a možná tento tvar ve spojení s kopulovitou střechou vytváří při pohledu na Svatý kopeček "středomořskou náladu".

Mikulovská židovská obec

Do poloviny 19. století byla Mikulovská židovská obec nejpočetnější na Moravě (druhá nejpočetnější v čes. zemích) a sídlil zde Moravský zemský rabín, např. v letech 1553-73 tuto funkci zastával Jehuda ben Becalel Liva-Löw (legendární tvůrce Golema). Působilo zde tedy mnoho významných rabínů a talmudských učenců z nichž někteří jsou zde také pochováni na tzv. rabínském vršku. Např. autor samosprávného zákoníku Menachem Mendl ben Abraham Krochmal (1648-1661), Samuel (Šmelke) ben Hirš ha-Levi Horovic (1726-1778, viz F. Langer, Devět bran Chasidů tajemství), "zázračný" rabín Mordechaj ben Abraham Benet (1789-1829).
Z mikulovské ŽO pocházeli např.: významný rakouský právník a spisovatel Joseph von Sonnenfels (1733-1817 Vídeň), něm. píšící hluchoněmý a nevidomý básník a prozaik, autor dotykové abecedy Hieronymus Lorm (1821-1902 Brno), něm. píšící prozaik a dramatik Eduard Kulke (1831-1897 Vídeň), berlínský činoherní herec Max Pohl (1855-1935 Berlín). Podle židovské zkratky jména města (N-š) jsou utvořena ž. příjmení Nasch, Nascher, Nash.

Byla zde rozsáhlá židovská čtvrť v západní části města, vně hradeb, na západním svahu zámeckého vrchu (ulice Husova, Zámecká, Alfonse Muchy, U Staré brány aj.). Ghetto vzniklo snad v 1. pol. 15. stol. (podle jiných údajů až v 17. stol.), vyhořelo r. 1719, rozrůstalo se až do 19. stol. Roku. 1657 zde bylo 98 domů, později až 168 domů s renesančními, barokními a klasicistními stavebními prvky. Ghetto bylo poškozeno válečnými událostmi r. 1945, později velká část budov zbořena.

Stará synagoga(též Staronová, Horní) v severní části Husovy ul. Postavena pravděpodobně r. 1550, r. 1689 rozšířena o jižní přízemní část (pův. ženské oddělení), r. 1719 zničena požárem, r. 1723 znovu otevřena v dnešní podobě, v letech 1977-88 restaurována. Jedná se o poslední dochovanou synagoga tzv. polského (lvovského) architektonického typu v českých zemích. Po r. 1990 je synagoga využita jako koncertní síň s expozicí věnovanou dějinám místní židovské náboženské obce.
Michlštetrovská synagoga (Michelstädterova) na jižním konci Husovy ul., ve dvoře domu čp. 304. Postavena r. 1697, modlitební sálek v patře. Od 18. stol. sloužila jako synagoga sousedního špitálu, dnes nevyužitá. Aškenázská synagoga v ul. A. Muchy, ve dvoře domů čp. 42 a 43. Postavena v 2. polovině 17. stol., dnes zřícenina (zbyla část obvodových zdí).

Joseph von Sonnenfels

....osvícený právník a filosof, oblíbený rádce cisaře Josefa II. je někdy nezýván největším moravanem 18. století. Pokud obdivujeme Josefa II. za jeho pokrokové reformy, mělobychom vědět, že v jejich pozadí stojí tento mikulovský rodák ...
Josef, svobodný pán ze Sonnenfelsu (1733-1817), pocházel ze židovské rodiny. Jeho otec, syn berlínského rabína, se původně jmenoval Perlin Lipmann. Po příchodu na Moravu se nechal pokřtít a přijal jméno Alois Weiner. Do Vídně byl povolán jako profesor semitských jazyků na univerzitě, v roce 1746 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Sonnenfels. Syn Josef sloužil pěl let v armádě, poté studoval práva a roku 1763 převzal ve Vídni nově založenou katedru policejních a kamerálních věd. Jako odborník státního práva se také postaral o oddělení národní ekonomiky a finančních věd od čistých státověd. Jeho historická role spočívá v neúnavném šíření myšlenek osvícenství. S jeho jménem je spojena řada nových časopisů, v nichž šířil estetické a kritické myšlení. Od roku 1765 vydával týdeník s programovým názvem „Muž bez předsudků“. Vycházel ze zásady, že jedině ve spojení osvícenství s vědou je možno zdokonalit právní systém, hospodářství a kulturu. U Josefa II. mu byly dveře stále otevřeny dokořán, ale i v Marii Terezii, která zpočátku nebyla myšlenkám osvícenství příliš nakloněna, nalezl pozornou posluchačku. Trvalý pomník si postavil tím, že přesvědčil Marii Terezii o nutnosti zrušení útrpného práva. Zasadil se také o zvýšení úrovně němčiny a prosazoval zavedení jednotné řeči v dědičných zemích. Byl jednou z vedoucích postav svobodných zednářů monarchie. Původně se sice ucházel o profesuru německé literatury, ale velmi záhy přišel rovněž do styku s uměním. V roce 1766 se po čtyřletém pobytu v Paříži vrátil do Vídně grafik a malíř Matthias Schmutzer a založil zde mědiryteckou akademii, umělecký institut pro výrobu reprodukčních grafiků a kreslířů. K okruhu této akademie náležel i vynikající malíř - známý mikulovskému prostředí - František Antonín Maulbertsch. Josef Sonnenfels se stal sekretářem této akademie, koncipoval program umělecké tvorby a prosazoval moderní učební metody francouzského civilizačního modelu. Nečekaně příznivý ohlas veřejnosti a mladých adeptů měla jeho liberálnost ve volbě uměleckého stylu. Akademie se i jeho přičiněním stala pozvolna centrem umělecké tvorby osvícenské střední Evropy.